Interpretovaný jazyk je programovací jazyk, u něhož je pro spuštění programu nezbytný jeho zdrojový kód a zvláštní program zvaný interpret, který zdrojový kód provádí (interpretuje).
Protikladem k interpretovaným jazykům jsou kompilované jazyky, u nichž je nutné zdrojový kód programu nejdříve přeložit překladačem do strojového kódu. Strojový kód je spustitelný soubor, který po zavedení do paměti může přímo provádět procesor počítače.
Výhody interpretačního zpracování programů jsou snadnost provádění úprav v programu, snazší hledání a odstraňování chyb v programu (ladění programu) a obvykle dobrá přenositelnost programu na jinou platformu (pokud pro ni existuje interpret příslušného jazyka); nevýhody jsou nutnost mít interpret programovacího jazyka a pomalejší běh programu.
Historický vývoj pohledu na interpretaci a kompilaci programů
V počátcích počítačů byl návrh programovacího jazyka často významně ovlivněn rozhodnutím, zda jazyk bude kompilovaný nebo interpretovaný. Ve většině kompilovaných jazyků je například typ proměnných pevně určen deklarací nebo prvním použitím, a každou proměnnou lze používat pro ukládání hodnot pouze jednoho typu. Naproti tomu některé interpretované jazyky s výhodou využívaly dynamické aspekty interpretace, aby se deklaracím proměnných vyhnuly. Například jazyk Smalltalk (1980) navržený jako interpret dovoluje, aby spolu mohly interagovat libovolné objekty.
V současnosti pro mnoho jazyků existují kompilátory i interprety – příkladem jsou jazyky BASIC, C, Lisp, Pascal a Python. Teoreticky může být každý jazyk kompilovaný i interpretovaný, takže by se toto rozlišování mělo používat pouze pro označení konkrétního způsobu implementace, ne jako základní vlastnost programovacího jazyka.
