Šelmy (Carnivora) jsou řád placentálních savců, jehož zástupci jsou převážně predátoři živící se masem jiných obratlovců. I když jsou šelmy adaptovány k lovu a konzumaci masa, jejich jídelníček je často pestřejší a jenom málo druhů představuje striktní masožravce. Některé se dokonce živí býložravě. Šelmy, které získávají maso aktivním lovem, využívají rozličných loveckých strategií a – v závislosti na druhu – zabíjejí širokou škálu živočichů. Predací přispívají k dynamické rovnováze ekosystémů, pomáhají snižovat množství kořisti (ať už kopytníků, nebo hlodavců), a udržují tak populace kořisti zdravější.
Řád zahrnuje více než 270 žijících druhů, které spadají do 16 čeledí. Tradičně byl dělen do dvou podřádů: suchozemské šelmy (Fissipedia) a ploutvonožci (Pinnipedia). Tento systém se však ukázal býti nepřirozeným, takže moderní systematika uznává spíše dělení šelem na podřády kočkotvární (Feliformia) a psotvární (Caniformia); ploutvonožci jsou v takovém případě zařazeni mezi psotvárné.
V rámci širší systematiky spadá řád šelem do širšího kladu Carnivoramorpha, který zahrnuje nejstarší známé předchůdce korunové skupiny šelem – viverravidy a miacidy. Tyto dvě skupiny se v období před asi 60 až 50 miliony lety, tj. během paleocénu a eocénu, rozšířily na kontinentech severní polokoule a vymizely ve svrchním eocénu před asi 37–34 miliony lety. Na konci eocénu se pak ve fosilních záznamech začínají objevovat první pozůstatky moderních čeledí šelem.
Šelmy jsou zřejmě nejrozmanitější řád mezi savci. Jejich nejmenší zástupce, lasice kolčava (Mustela nivalis), váží asi 50 g, zatímco rypouš sloní (Mirounga leonina) dosahuje hmotnosti až 5 000 kg. Lebka šelem se vyznačuje dobře vyvinutou zaoblenou mozkovnou a zkostnatělými bubínkovými výdutěmi, které obklopují sluchové kůstky středního ucha. Čelisti a zuby bývají přizpůsobeny zabíjení a konzumaci masa. Dolní čelist se pohybuje pouze ve svislé rovině, špičáky jsou adaptovány k zabití kořisti. Typickým znakem šelem je trhákový komplex, jenž sestává z modifikovaného posledního třenového zubu horní čelisti a první stoličky dolní čelisti. Ten jako nůžky pomáhá odkrajování kusů masa z mrtvých zvířat. Trháky ztratili všichni recentní ploutvonožci. Postkraniální skelet šelem je spíše zobecněn, ač i zde lze pozorovat některé společné znaky, jako je fúze některých zápěstních kůstek, oddělené kosti předloktí a holeně a chybějící, anebo pouze zbytková klíční kost. Pohyb je prstochodecký, anebo ploskochodecký, končetiny jsou vybaveny drápy, u některých skupin zatahovacími. Významné anatomické změny lze pozorovat u ploutvonožců, adaptovaných životu ve vodě. Smysly jsou velmi dobře vyvinuty.
Šelmy osídlily téměř celý svět a jsou adaptovány prakticky všem biotopům. Lze u nich pozorovat rozmanité formy sociální struktury. Většina druhů žije samotářsky, ale některé mohou tvořit sociální skupiny. Rozmnožovací systém je většinou polygynní, kdy se samci páří s větším množstvím samic, monogamie je výrazně vzácnější. Mláďata suchozemských šelem se rodí slepá a s řídkým osrstěním, někteří ploutvonožci však produkují vysoce prekociální (vyvinutá) mláďata. Značně vyvinuté jsou u šelem komunikační dovednosti, častá je především komunikace na bázi čichových podnětů (moč, výkaly, aromatické sekrety).
V lidské kultuře mají šelmy dvojí roli. Na jedné straně vystupují jako vážená zvířata, někdy i božstva, pes nebo kočka byly domestikovány; na straně druhé jsou však konkurenty člověka. Šelmy byly a jsou pronásledovány, protože mají tendenci zabíjet lidmi chovaná zvířata, zároveň jejich přirozené prostředí mizí. Další hrozbou pro populace divokých šelem jsou lov pro části jejich těl (spíše historicky i pro kožešinu), šíření nemocí, které jsou často přenášeny domestikovanými formami, izolované populace pak ohrožují faktory jako inbreeding nebo ztráta genetické rozmanitosti, např. vlivem genetického driftu. K roku 2018 bylo více než 70 druhů šelem nějakým způsobem ohroženo, čtyři druhy v historické době vyhynuly úplně.
