Polární záře je souhrnný název pro světelné úkazy nastávající ve vysoké atmosféře ve výškách od 80 do 100 km, nejčastěji kolem 100 km (v ionosféře – oblast vysoké koncentrace iontů a volných elektronů), někdy zasahující i do výšek několika set km. Je to jeden z hlavních jevů vesmírného počasí. Běžně se vyskytují v polárních oblastech (jižní záře – aurora australis, severní záře – aurora borealis), zatímco ve středních zeměpisných šířkách a zejména v tropech jen výjimečně. Jižní a severní záře jsou mírně odlišné.Její jméno Aurora Borealis je složeno ze jména římské bohyně úsvitu Aurory a řeckého pojmenování severního větru Boreas. Toto jméno poprvé použil roku 1621 francouzský filozof Pierre Gassendi.
Stručný průběh jedné polární záře
Na Slunci vznikají vlivem nerovností v magnetickém poli sluneční skvrny. U těchto skvrn vznikne jedna masivní protuberance (erupce). Mrak částic slunečního větru tvořený protony, elektrony a alfa částicemi (plazmoid) letí vesmírem (rychlostí řádově 0,1 % rychlosti světla), a pokud se na své cestě setká s magnetickým polem Země, tak ho ono pole většinu odrazí dál do vesmíru, ale část ho zachytí a stáčí po spirálách směrem k magnetickým pólům Země. Tam sluneční vítr interaguje s atmosférou a vzniká polární záře.
Vliv Slunce na polární záři
Sluneční vítr, který se ve velkém množství uvolňuje při slunečních erupcích, jež jsou způsobovány nerovnostmi v magnetickém poli Slunce sledující sluneční cyklus, a magnetické pole Země jsou dva hlavní faktory pro vznik polární záře.
