Ježíš (asi mezi 7 a 1 př. n. l. Betlém – asi mezi 30 a 33 n. l. Jeruzalém), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, byl židovský pocestný kazatel, zakladatel křesťanství. Hlásal brzký příchod Božího království, vyzýval k obrácení či pokání a byl popraven kvůli svým názorům. Křesťané Ježíše obvykle nazývají Kristus (Pomazaný, Mesiáš) a považují jej za Božího syna a spasitele světa. Jako proroka či významnou duchovní postavu ho uznává i islám a některá další náboženství. Ježíšova postava také hluboce ovlivnila kulturu křesťanských zemí. Například od data Ježíšova narození, jak je kdysi určil Dionysius Exiguus, se počítají roky našeho letopočtu; a svátky Vánoc a Velikonoc vznikly jako připomínky začátku a konce Ježíšova života.
Základním pramenem pro poznání Ježíšova života jsou spisy Nového zákona, zejména čtyři evangelia, jež byla po staletí v křesťanských společnostech považována za neomylná a přesná líčení událostí. Počínaje 18. stoletím však začala i bible být čtena pomocí metod textové kritiky, jež se zase naopak obohacovala biblickým bádáním. Přitom se postupně ukázalo, že novozákonní vyprávění o Ježíšovi jsou z nemalé části záznamem ústně předávaných zpráv, které obsahují nepřesnosti, rozpory a legendární přídavky. Navíc tyto zprávy prošly redakcí konečných pisatelů, kteří do nich vložili svá specifická teologická poselství. V 19. století tak mohla být položena otázka Ježíšovy existence, jež byla pak většinou badatelů zodpovězena kladně, a otázka oddělení „historického Ježíše“ od přídavků a legend, což se ukázalo být jako možné jen zčásti. Přesto lze identifikovat řadu událostí Ježíšova života, které jsou považovány za prakticky nesporné; přední americký ježíšovský badatel Ed Parish Sanders v knize The Historical Figure of Jesus (1996) uvádí například, že Ježíš byl pokřtěn Janem Křtitelem; byl Galilejec; kázal a uzdravoval nemocné; povolal si žáky (učedníky) a mluvil o Dvanácti učednících; své aktivity omezil na Izrael; byl zapleten do pře týkající se jeruzalémského Chrámu; slavil poslední večeři s chlebem a vínem, přičemž chléb a víno použil jako znamení a spojil se svou nadcházející smrtí; a byl římskými okupanty ukřižován za hranicemi Jeruzaléma.
Křesťanství se od počátku, již od samotných novozákonních záznamů, tázalo především na duchovní význam Ježíšova života, působení a smrti. Teologická nauka o Ježíši se označuje jako christologie a vychází i za hranice historicky ověřitelných faktů, například ve víře, že Ježíš byl v lůně jeho matky Marie počat přímo Duchem božím bez přítomnosti fyzického otce anebo že Ježíš byl po smrti třetího dne vzkříšen a poté vystoupil na nebesa, aby tak své následovníky předešel k Bohu. Ježíš Kristus je většinou křesťanů považován za Boha a zároveň člověka, za vzor a nebeského ochránce křesťanů a zároveň za budoucího soudce všech. Christologie se zejména v období christologických sporů v antické církvi rozvinula do řady dogmat, z nichž ta nejdůležitější jsou shrnuta v různých vyznáních víry. Odlišné názory na jednotlivé teologické aspekty Ježíšovy osoby byly a jsou také příčinou štěpení církví, například spor o Filioque rozděluje pravoslaví a západní křesťanství v pohledu na vztah Ježíše a Ducha svatého.
